Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když Nergal z BEHEMOTH před třemi roky vydal s Johnem Porterem album „Songs Of Love And Death“, nevěnoval jsem mu příliš pozornosti. Desku jsem párkrát slyšel, ale bral jsem ji jen jako určitý jednorázový výstřelek hlavní osobnosti polského black metalu. Ohlášení pokračování mě trochu znejistělo. Už po prvním poslechu jsem věděl, že album „New Man, New Songs, Same Shit, Vol.1“ se stane jedním ze soundtracku mého léta 2020.
Adam Darski, známější pod černokovovým přízviskem Nergal, mě tu naplno přesvědčil. Album se hemží všemi klišé, které lze najít na úsečce country – bluesrock, ale to je vedlejší. Důležité je to, že Nergal má všechna tato klišé detailně navnímána a bere si z nich to nejlepší. Nesčetněkrát jsem si vzpomněl na mé milované MURDER BY DEATH, Johnyho Cashe nebo Nicka Cavea. Nergal vzal to nejlepší a nejhitovější, nacpal do toho blackmetalová témata a vytvořil dokonalé album, které smrdí vyprahlostí, jižanstvím a propoceným širákem.
Adamu Darskimu tak vytvořil další alterego. Vedle blackmetalového kazatele je tu rebel s kytarou, navoskovaným knírem a širákem, ze kterého září obrácený kříž. A zdá se mi, že je tento chlap v současnosti uvěřitelnější a lépe padnoucí postavou. Abych řekl pravdu, před třemi roky jsem měl pocit, že jde o pózu. O trochu křečovitou snahu vyzkoušet si jiný názor a dokázat si, že „na to mám“. Tato deska ovšem tuhle moji mylnou představu maže. Plyne totiž naprosto přirozeně. Mám z ní pocit naprosté lehkosti a ačkoliv všechny postupy, které tu jsou slyšet, jsou i pro mě jako podprůměrného posluchače žánru několikrát vyvařeným pytlíkem čaje, jsou poskládány tak dobře, že fungují beze zbytku. Jakoby vzal všechny ty nejzábavnější útržky stylu a sešil z nich geniální tapiserii.
Oproti minulé desce Nergal staví do popředí hosty, které tu nechává zářit. Je tu jediná skladba bez hosta, která je v polštině. Do ostatních jsou vetkáni povětšinou titáni metalové scény. Ať už jde o Ihsahna, Matta Heafyho z TRIVIUM, Corey Taylora ze SLIPKNOT nebo Brenta Hindse z MASTODON. A nejde zdaleka jen o tato jména. Nergal sáhnul i po neofolkových ROME, které reprezentuje Jérôme Reuter, a dalších. Jakoby chtěl dát i ostatním příležitost ukázat zcela jinou stránku jejich hudební osobnosti. Tento přístup se vyplatil. Každá skladba má vlastní osobnost. Album je barevné, zábavné a skrznaskrz hitové.
1. Run with the Devil (Ft. Jorgen Munkeby)
2. Coming Home (Ft. Sivert Hoyem)
3. Burning Churches (Ft. Mat McNerney)
4. By the River (Ft. Ihsahn)
5. Męstwo, Surrender (Ft. Anders Landelius & Rob Caggiano)
6. Deep Down South (Ft. Johanna Sadonis & Nicke Andersson)
7. Man of the Cross (Ft. Jérôme Reuter)
8. You Will be Mine (Ft. Matthew K. Heafy)
9. How Come? (Ft. Corey Taylor)
10. Confession (Ft. Niklas Kvarforth)
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.