Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když Nergal z BEHEMOTH před třemi roky vydal s Johnem Porterem album „Songs Of Love And Death“, nevěnoval jsem mu příliš pozornosti. Desku jsem párkrát slyšel, ale bral jsem ji jen jako určitý jednorázový výstřelek hlavní osobnosti polského black metalu. Ohlášení pokračování mě trochu znejistělo. Už po prvním poslechu jsem věděl, že album „New Man, New Songs, Same Shit, Vol.1“ se stane jedním ze soundtracku mého léta 2020.
Adam Darski, známější pod černokovovým přízviskem Nergal, mě tu naplno přesvědčil. Album se hemží všemi klišé, které lze najít na úsečce country – bluesrock, ale to je vedlejší. Důležité je to, že Nergal má všechna tato klišé detailně navnímána a bere si z nich to nejlepší. Nesčetněkrát jsem si vzpomněl na mé milované MURDER BY DEATH, Johnyho Cashe nebo Nicka Cavea. Nergal vzal to nejlepší a nejhitovější, nacpal do toho blackmetalová témata a vytvořil dokonalé album, které smrdí vyprahlostí, jižanstvím a propoceným širákem.
Adamu Darskimu tak vytvořil další alterego. Vedle blackmetalového kazatele je tu rebel s kytarou, navoskovaným knírem a širákem, ze kterého září obrácený kříž. A zdá se mi, že je tento chlap v současnosti uvěřitelnější a lépe padnoucí postavou. Abych řekl pravdu, před třemi roky jsem měl pocit, že jde o pózu. O trochu křečovitou snahu vyzkoušet si jiný názor a dokázat si, že „na to mám“. Tato deska ovšem tuhle moji mylnou představu maže. Plyne totiž naprosto přirozeně. Mám z ní pocit naprosté lehkosti a ačkoliv všechny postupy, které tu jsou slyšet, jsou i pro mě jako podprůměrného posluchače žánru několikrát vyvařeným pytlíkem čaje, jsou poskládány tak dobře, že fungují beze zbytku. Jakoby vzal všechny ty nejzábavnější útržky stylu a sešil z nich geniální tapiserii.
Oproti minulé desce Nergal staví do popředí hosty, které tu nechává zářit. Je tu jediná skladba bez hosta, která je v polštině. Do ostatních jsou vetkáni povětšinou titáni metalové scény. Ať už jde o Ihsahna, Matta Heafyho z TRIVIUM, Corey Taylora ze SLIPKNOT nebo Brenta Hindse z MASTODON. A nejde zdaleka jen o tato jména. Nergal sáhnul i po neofolkových ROME, které reprezentuje Jérôme Reuter, a dalších. Jakoby chtěl dát i ostatním příležitost ukázat zcela jinou stránku jejich hudební osobnosti. Tento přístup se vyplatil. Každá skladba má vlastní osobnost. Album je barevné, zábavné a skrznaskrz hitové.
1. Run with the Devil (Ft. Jorgen Munkeby)
2. Coming Home (Ft. Sivert Hoyem)
3. Burning Churches (Ft. Mat McNerney)
4. By the River (Ft. Ihsahn)
5. Męstwo, Surrender (Ft. Anders Landelius & Rob Caggiano)
6. Deep Down South (Ft. Johanna Sadonis & Nicke Andersson)
7. Man of the Cross (Ft. Jérôme Reuter)
8. You Will be Mine (Ft. Matthew K. Heafy)
9. How Come? (Ft. Corey Taylor)
10. Confession (Ft. Niklas Kvarforth)
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!